Obsah

Bělidlo

Soustava rybníků nazývaných Bělidlo se skrývá ve
sníženině po levé straně silnice na Kamenku za bývalým
státním statkem. Podle pamětníků zde býval na potoce dům a skutečně se zde kdysi bělilo prádlo.
Soustava 7 rybníků byla postupně založena mezi 60.
- 70. léty minulého století, jejich celková rozloha činí 4,5 ha. Jsou napájeny bezejmenným potokem, odvádějícím vodu z polí nad nimi. Když je sucho, potok
i rybníky vysychají, proto se neletní. První musel být
trvale vypuštěn. Rybníky obhospodařuje ČRS MO Vítkov,
který je má v nájmu. Rybáři zde chovají rychlené
štiky a lipany, výjimečně kapry. Z drobných druhů se
vyskytuje hlavně střevlička východní a plotice. Výlov
zde probíhá každým rokem.

Břidlicový důl Marie

V Klokočově se těžila již od r. 1836 v mnoha povrchových
lomech břidlice. Za kravínem najdeme i bývalý břidličný důl s názvem Marie. V blízkosti leží i malé jezírko s vrbami a žlutými kosatci, které sem někdo zřejmě vysázel. Na podmáčeném podkladě v okolí zaujme vysoký, žlutě kvetoucí dvouzubec nicí.

Černý důl

V polovině cesty mezi Čermnou ve Slezsku a  Svatoňovicemi najdeme odbočku k dalšímu bývalému lomu Břidlicové stezky - k Černému dolu. Dříve býval obklopen lesy, jež jsou nyní kvůli kůrovci téměř zlikvidovány těžbou.
Z dolu zůstalo několik povrchových dobývek, zbytky kamenných staveb a velký odval s náletovými dřevinami a porostem mechorostů. Samotné důlní dílo však tvořilo rozsáhlý hlubinný třípatrový komplex, který začínal úklonnou svážnicí a pokračoval kolmou šachtou do  podzemí. Spouštět se do dolu je tedy krajně nebezpečné a zakázané. Česká speleologická společností ORCUS Bohumín (chiropterologové) zde již řadu let provádí sčítání netopýrů. Všude na stěnách se tísní stovky chlupatých netopýřích těl. Přezimuje zde velmi početná kolonie netopýra černého (500 - 1 000 jedinců), vousatého a ušatého, méně početný je netopýr velký, severní a vodní, ojediněle se objeví i netopýr brvitý, řasnatý a večerní. Podobná zimoviště najdeme i v dalších břidlicových lomech v oblasti, např. ve štole Woodboys nebo v Zálužném. Černý důl je však ojedinělý počtem jedinců i druhů, a proto byl vyhlášen za chráněný přírodní výtvor. Netopýři nesmějí být ve svých zimovištích rušeni, proto jsou vchody do zimovišť často opatřeny ochrannými mřížemi.

Lipová alej 1

Lipová alej

Alej je výraznou místní dominantou a unikátním prvkem v Moravskoslezském kraji. Úzce souvisí s bývalým zámkem v Dubové. Je jedinečná ve způsobu pěstování a tvarování stromů. V současné době roste v aleji 61 stromů. Pro svou výjimečnost byla alej v roce 2003 zaregistrována jako významný krajinný prvek. V roce 2014 byl v aleji zaznamenán výskyt zvláště chráněného brouka páchníka hnědého, který je silně ohroženým druhem.

Obora Jelenice 1

Obora Jelenice

Za obcí na pravém břehu Moravice se nachází obora Jelenice s rozlohou 276 ha. Oboru vybudovala v roce 2001 Opavská lesní, a.s. na místě historické obory Lichnovských z roku 1805. Obora je vklíněna mezi dvě chráněná území, přírodní rezervaci Valach a národní přírodní rezervaci Kaluža.
Leží v členitém terénu o nadmořské výšce 320 až 469 m (Vlčí hůra). Strmé svahy, rozčleněné potokem Hluboké, spadají příkře do Moravice, u níž najdeme ostřicové mokřady i prameniště s bledulemi (studánka pod Vlčí hůrou). Na území stávaly v minulosti dva mlýny, Rozsochačský, ze kterého zůstaly jen zbytky zdiva, a Albrechtický, který byl přestavěn na loveckou chatu. Kolem bývalých náhonů rostou dodnes jasanovo-olšové luhy. Součástí obory je i pravý břeh Weisshunhova splavu.
Značnou část rozlohy obory tvoří lesní porosty (256 ha), hlavně jehličnany, z listnáčů buk a dub. Zbytek tvoří louky a pastviny, sečené a dopásané Highlandským
skotem a potravní políčka s produkty pro dokrmování zvěře.
Hlavními druhy zvěře chované v oboře jsou daněk skvrnitý, muflon, jelen lesní i jelen sika východní a prase divoké.

Paveláky

Největší vodní soustavu Vítkovska tvoří rybníky Paveláky, nacházející se západně od města mezi silnicemi na Nové Těchanovice a Čermnou ve Slezsku. Rybníky jsou napájeny potokem Čermná, pramenícím
v zamokřené louce u stejnojmenné obce a dalšími
bezejmennými potůčky. Na mapách jsou označovány jako Pavelák I a Pavelák II. Málokdo však již dnes ví, proč se rybníky takto nazývají a kdy a za jakým účelem vznikly.
Původní starší Pavelák (s ostrůvkem) - blíž k Čermné
ve Slezsku - má rozlohu 4,5 ha. Byl pojmenován po prvním poválečném správci vítkovského pivovaru
Pavelkovi. Do pivovaru z něj brali v zimě led. Na hrázi dlouhé asi 200 m najdeme stejně staré, vzrostlé duby letní. Ostrůvek s hustým porostem vrb, olší a osiky, má velký význam pro avifaunu.
Pavelák II (blíže k Vítkovu), byl založen v letech
1968-69 jako závlahový rybník.

Přirodní památka Na Čermence

Ve svahu po levé straně klokočovské zastávky se nachází málo známé chráněné krajinné území „Na Čermence“, dříve přírodní rezervace. Od roku 1990 má území status přírodní památky.
Nalezneme zde pozůstatky květnatých bučin s jedlí,
které kdysi bývaly přírodními lesními porosty Vítkovska.
V bylinném podrostu se daří kyčelnici cibulkonosné
i devítilisté, strdivce jednokvěté, kostřavě lesní, rozrazilu horskému i bukovníku kapraďovitému.
Okolní lesní porost tvoří druhotné smrčiny.
Na území přírodní památky můžeme pozorovat i vzácné ohrožené denní motýly, batolce duhového a červeného, bělopáska topolového a dvouřadého či okáče černohnědého.
Hnízdí zde řada druhů zajímavého ptactva, např. holub doupňák, ze srostloprstých datel černý a strakapoud
velký, ze sov puštík a kalous ušatý, z dravců je zde kromě káněte i krahujec a jestřáb. Najdeme tu i mnoho druhů zpěvného ptactva, sojku, sýkory, pěnice, budníčky, lejsky, střízlíky i naše nejmenší ptáky – králíčky.
Klidné a nerušené území je rájem i pro savce. Kromě běžných druhů, jako jsou srnec, daněk, zajíc, veverka, prase divoké a liška obecná, se vyskytuje i norník rudý, plšík lískový, rejsci, myšice a kuna lesní, při troše štěstí můžeme navečer spatřit stromového netopýra.

Přírodní památka Vrásový soubor u Klokočůvku

Vrásový soubor u Klokočůvku, zvaný též Dračí skála (podle draka, který sídlí v malé jeskyňce ve skále), byl vyhlášen přírodní památkou v r. 1998. Jedná se o přirozeně odkrytou skálu, na které vidíme vrásovou strukturu kulmských břidličnatých hornin. Jako v  učebnici geologie nám zde příroda přichystala celou
přehlídku vrás. Najdeme zde vrásy přímé, šikmé, ležaté i ponořené, překocené s vrásovými přesmyky i zlomy a jiné tektonické deformace.

Přírodní park Moravice

Území přírodního parku Moravice se nachází v severní části Nízkého Jeseníku v okrese Opava. Hranice parku jsou vymezeny jednotlivými tahy silniční sítě. Svoji rozlohou (14.250 ha) zaujímá území již dříve vyhlášených oblastí klidu Údolí Moravice (1982) a Raduňky (1987).
Přirozený tok Moravice, tvořící zahloubené říční údolí a protékající centrální části parku, charakterizuje celou oblast do té míry, že název řeky Moravice byl použit v symbolice parku.
Význačným rysem krajiny jsou údolní louky, suťové lesy a na svazích břidličnaté lomy. Vrcholové části tvoří na parovinách zbytky luk a pastvin, meze polních cest a především rozsáhlé zalesnění (50% rozlohy parku). Společenstva lužních lesů jsou vázána na údolní polohy vodních toků. Dubohabrové lesy se vyskytují převážně na levobřežních prostorách toku Moravice. Květnaté bučiny, představující původní typ bučin, nalézáme nejvíce na pravobřežních svazích Moravice.
Charakter vegetace podmiňuje vedle přírodních podmínek činnost člověka, zejména při hospodaření v krajině.
Na území se dosud vyskytují ohrožené, dnes už rychle mizející druhy chráněné květeny: bledule jarní, lilie zlatohlávek, pérovník pštrosí, ďáblík bahenní a měsíčnice vytrvalá. Zcela vzácně rostou v této již podhorské krajině i některé horské druhy, např. kozlík trojený, kýchavice Lobelova, zimolez černý a žluťucha orlíčkolistá. Z hub je to např. vzácný hřib dřevožijný a pestré šťavnatky. Druhová rozmanitost hmyzu je vysoká. Přežívají zde i horské druhy, což je dáno příznivým klimatem, geomorfologickou stavbou území i pestrou skladbou rostlinných společenstev.
Z obratlovců byl zaznamenán výskyt např. mloka skvrnitého, slepýše křehkého, holuba doupňáka, lelka lesního a čápa černého. Lze zde nalézt i tří druhů plchů a jezevce lesního.
Zvláště chráněná území - k ochraně přirozené skladby dřevin a vzácných rostlin byly zřízeny koncem šedesátých let tři rezervace (Kaluža, Valach a Nové Těchanovice). Nejhodnotnější národní přírodní rezervace Kaluža je navíc významným biotypem ornitofauny.

Přírodní rezervace Nové Těchanovice

Rezervaci tvoří zachovalý přirozený smíšený les na prudkém a skalnatém jižním svahu údolí řeky Moravice. Území je stanovištně velmi pestré, porosty si uchovaly v těžebně nepřístupných partiích přirozený až pralesovitý charakter (souše, zlomy, vývraty). Lokalita byla vyhlášena přírodní rezervací v roce 1969 na rozloze 5,76 ha.

Předmětem ochrany je zachovalý porost smíšených suťových lesů ponechaný přirozenému vývoji.

V druhově pestrém stromovém patře zdejších porostů najdeme zejména habr obecný, dub letní, jedli bělokorou, javor klen, javor mléč, lípu malolistou a buk lesní. Z keřů je hojný zimolez obecný, ojediněle zde roste lýkovec jedovatý a brslen evropský. Ze zajímavých rostlin se v rezervaci objevují např. lilie zlatohlávek, prvosenka vyšší, hlístník hnízdák, jaterník podléška, kapradina laločnatá, udatna lesní, růže převislá a jmelí bílé jedlové. Lokalita je také velmi zajímavá entomologicky. Vyskytuje se zde mnoho vzácných druhů, jako je např. tesařík a nosatci.
Zdroj: Moravskoslezský kraj

Přírodní rezervace Valach

Přírodní rezervace, kterou tvoří přirozené 90 – 140 leté bučiny rostoucí na příkrých svazích nad údolím řeky Moravice, je součástí Přírodního parku Moravice. Jako přírodní rezervace byla tato oblast vyhlášena v roce 1969 na rozloze 14,60 ha.
Hlavním předmětem ochrany je bukový les o stáří 90 – 140 let.
Největší plochu rezervace pokrývá téměř čistá vysokokmenná bučina. Ve stromovém patře roste kromě buku pouze vtroušeně javor klen a především na okrajích rezervace smrk. Keřové patro téměř chybí, bylinné patro má v horních částech svahů jen malou pokryvnost, v nižších partiích, kde přibývá kapradin, je pokryvnost vyšší. Velmi hojná je v podrostu kyčelnice cibulkonosná, především ve střední a dolní části svahu také kapraď samec. Dosti četné jsou v podrostu další druhy bučin: svízel vonný, bažanka vytrvalá, strdivka jednokvětá a papratka samičí. Převážná část starého porostu je zapojená. Buk přirozeně zmlazuje, ale spodní etáž mladých buků chybí, proto bude nutno podpořit jeho přirozenou obnovu.
Zdroj: Moravskoslezský kraj

Rašeliniště Kamenka

Asi 2 km severně od Kamenky v nadmořské výšce 470 – 480 m n. m. se na Prameništi Pekelného potoka nachází rašeliniště, které je jedním z posledních v této oblasti. Rašeliniště jsou obecně významným krajinným prvkem, zasluhujícím si naši ochranu a pozornost. Rozloha rašeliniště je asi 30 * 60 metrů, mocnost rašeliny okolo 50 cm. Uprostřed rašeliniště se nachází malé jezírko zarostlé suchopýrem. Lokalita trpí nedostatkem srážek a zvláště pak lesní těžbou. V rašeliništi se vyskytuje živý rašeliník, vzácné druhy rostlin: bezkolenec modrý, žebrovice různolistá. Můžeme se zde setkat s kuňkou žlutobřichou, ropuchou obecnou, skokanem hnědým, čolkem horským, ještěrkou živorodou, slepýšem křehkým, užovkou obojkovou nebo zmijí obecnou.

Vodní nádrž „Vítkovský Balaton“ 2

Vodní nádrž „Vítkovský Balaton“

Takto místní nazývají umělou vodní nádrž na Kamenském potoce (asi 2 km za Vítkovem, po pravé straně silnice na Kamenku).