NS Dědictví břidlice - Dědictví břidlice - Protější halda

Dědictví břidlice - Protější halda

Břidlicová zeď byla natolik důležitá, že když v roce 1884 J. Nittmann důl prodával Jakobu Lintnerovi, byla její údržba novému majiteli uložena jako věcné břemeno. Ve druhé polovině 19. století se těžba v dole velmi intenzivně rozvíjela a ruku v ruce s tím se dál a dál vršily haldy odpadové břidlice. Tak se stalo, že jižní část pozemku dolu přestala rozrůstajícím se haldám stačit. Vedení dolu vymyslelo pro další ukládání odpadového materiálu pozoruhodné, zcela neotřelé řešení. Hlušina začala být ukládána jižně od cesty. Nejprve tam byla přivážena od těžní jámy vozíky a sypána do podlouhlého tvaru podél cesty. Vznikala tak úzká asi 150 metrů dlouhá halda. Když byla již tak vysoká, že doprava materiálu na její vrchol byla příliš obtížná, nastoupilo další pozoruhodné řešení. Mezi nejvyšším místem opěrné zdi a nově nasypávanou haldou byla postavena dřevěná konstrukce mostu, který ve výšce asi dvanácti metrů umožňoval přejezd důlních vozíků nad cestou. Na temeni haldy se vozíky otáčely vpravo nebo vlevo a dále rozvážely materiál na oba konce. Tvar této dlouhé, úzké a vysoké haldy dodnes způsob jejího vzniku dokládá. Na jejím nejvyšším místě končila konstrukce dřevěného mostu. Vlevo i vpravo, po 1,5 m širokém a na obě strany se svažujícím hřbetu, vedla úzkorozchodná důlní kolej, po níž jezdily vozíky s materiálem.

HALDY

Z údajů o těžbě moravických břidlic v břidlicových lokalitách středního komplexu víme, že při hlubinné těžbě se na povrch vyvezlo přibližně 50 % horninového materiálu z celého ložiska. Téměř polovina zůstala v dole v podobě zakládek a stavebního materiálu.

Na rozdíl od hlubinné těžby se z povrchových lomů vyvezlo celých 100 % materiálu. Zajímavostí je, že surovina na výrobu různých tradičních výrobků tvořila zpravidla pouhých 10–12 % z celého množství vytěženého ložiska. Z toho důvodu v okolí dolů a lomů vznikaly rozlehlé haldy. Mezi jednotlivými haldami je však kvalitativní rozdíl, a proto je nutné je rozdělit na několik skupin, z nichž uvádíme alespoň dvě základní.
HALDY VZNIKLÉ TĚŽBOU POVRCHOVOU – z povrchové těžby se vyvezl všechen odpad včetně hlušiny obsahující droby, pískovce a slepence.

HALDY VZNIKLÉ TĚŽBOU HLUBINNOU – při hlubinné těžbě zůstal materiál přibližně z 50 % v dole, především nekvalitní surovina s větším obsahem hlušiny, a na haldu se ho vyvezlo poměrně málo. Haldovina tak obsahuje menší množství hlušiny.

Z výše uvedeného vyplývá úvaha J.Řiháka:

„Pojmenování břidlicové haldy není úplně správné, neboť je známo, že všechny haldy nacházející se u břidlicových dolů a lomů, obsahují nejen odpad břidlicový, ale i větší nebo menší množství odpadu z drob a pískovců, slepenců aj. Vhodnější by bylo používati pouze názvu halda.“

V nejstarších dobách těžby pokrývačských břidlic nebyla haldovina považována za surovinový zdroj. Jak už bylo uvedeno, ponechávala se částečně v dolech a zbytek byl vyvezen na skládku. Postupem času, a to především s nástupem umělých hmot na začátku 20. století, se i haldovina stala žádanou surovinou. Nejprve se drtila a následně i mlela na břidlicovou moučku. Břidlicová moučka se přidávala jako plnivo do různorodých výrobků. Uplatnila se především jako přísada pro průmysl chemický a gumárenský, jako plnivo při výrobě bakelitu, barev a laků, pneumatik, vysokotlakých desek, impregnačních past, asfaltového mastixu na potěr vozovek a rozjezdových drah, a dokonce byla obsažena i v některých lécích. Výraznou roli při zpracování haldoviny sehrál ve 20. letech minulého století gramofonový průmysl. Mikromletá břidlice tvořila celých 85 % směsi pro výrobu gramofonových desek. Tato směs s drobnými obměnami pojiva byla vyráběna až do roku 1965. Výzkumy hald v průběhu 20. století se staly podnětem k výrobě nové lehké stavební hmoty – expanditu. Ten byl vyráběn z drtí frakcí 3–8, 8–15 a 15–25 mm vypalováním v rotační peci při teplotě 1050°C až 1150°C. Dělo se tak na základě specifické vlastnosti břidlicových drtí získaných z kvalitní haldoviny s nízkým obsahem hlušiny. Taková břidlicová drť umožňuje nadýmání. Mletá břidlice se tak využívala jako příměs do záměsní těstoviny na výrobu lehkých betonů s expandovanou břidlicí a na výrobu pórovitého břidlobetonu.

Také drtě různých frakcí se velmi dobře uplatnily. Vyráběly se břidlobetonové tašky, břidlobetonové panely, lehčené tvarovky, lehčené a tepelně konstrukční směsi aj.

V současnosti je haldovina nadále velice žádanou cennou surovinou. Drtě drobných frakcí se využívají jako posypové hmoty při výrobě lepenkových krytin. Hrubší frakce, pro mechanickou odolnost po zhutnění, zase nalezly využití pro pochůzné plochy chodníků. 

Pokrývačská břidlice byla v lokalitě Mokřinky-Zálužné v minulosti dobývána v pásmech 1 až 5 naražením těžných jam přímo ve 2. ložiskovém pásu. Užitková břidlice se těžila ražením sledných štol také přímo v ložiskových pásech. Proto lze usuzovat, že zdejší haldy jsou velice kvalitní a množství hlušiny v nich je minimální.