NS Dědictví břidlice - Dědictví břidlice - Nittmanův důl I.

Dědictví břidlice - Nittmanův důl I.

O něm se ve své práci z roku 1866 zmiňuje Dionýz Štůr, který uvádí: „Výchoz záluženského ložiska tvoří ostrý hřeben v jinak oblém okolním terénu. Tato skutečnost svědčí o tom, že zdejší břidlice má velmi dobrou trvanlivost a odolnost vůči povětrnostním vlivům, neboť tento hřeben je jen velmi málo zvětralý. Je velmi pravděpodobné, že z podloží zdejšího břidlicového ložiska, protínaného záluženskými štolami, by mohla být také břidlice těžena.“ Tady začal Nittmann razit slednou štolu. Ta měla délku přibližně 100 metrů a na jejím konci byla asi 20 metrů pod povrchem vylámána komora, tvořící první patro dolu. Protože ložisko bylo velmi vydatné a zasahovalo do značných hloubek, bylo rozhodnuto, že bude otevřeno shora širokou trychtýřovitou úpadnicí, u které nyní stojíte. Při pohledu do důlního díla jsou na protějším svahu úpadnice patrné vrstvy břidlice, ze které je ložisko složeno. Na dně úpadnice pak vidíte otvor o rozměrech asi 6x7 metrů, kterým se otevírá téměř kolmá, asi 50 metrů hluboká šachta, vedoucí do druhého patra dolu. Pod ním, o 35 metrů níže, se nachází třetí patro důlního díla.

TECHNIKA DOBÝVÁNÍ

Zprvu byla břidlice dobývána výhradně ručně. K práci se používala hornická želízka a mlátky, motyky, krumpáče, majzlíky a ruční vrtačky. Později byl také využíván střelný prach. V podzemí se svítilo nejprve olejovými a později karbidovými kahanci. V břidlicových dolech nehrozilo nebezpečí výskytu důlních plynů, proto mohli horníci používat otevřený oheň. Horníci do podzemí slézali po žebřících. Také ve svislých komínech, umístěných mezi jednotlivými patry dolu, se přemísťovali po dřevěných žebřících. Takové komíny se nazývají „komíny lezní“. Břidlice se dobývala tzv. komorovou těžbou. Po vyražení štoly – otvírkového překopu, a dosažení kvalitního ložiska byla vylámána komora často o délce až 20 metrů, v šířce odpovídající mocnosti těženého ložiska, zpravidla 4–20 metrů, a o výšce 16–21 metrů.

DOPRAVA V NITTMANNOVĚ DOLE

V horizontálních štolách byla doprava vytěžené břidlice prováděna po kolejích důlními vozíky. Na povrch byla surovina vytahována svislou šachtou. V nejstarších dobách se tak dělo pomocí ručních rumpálů. Při těžbě z větších hloubek pak byla k pohonu rumpálu používána domácí zvířata, koně nebo voli. Ve druhé polovině 19. století byly zavedeny parní stroje. Vozíky s břidlicí v místě tzv. náraziště, kde do šachty ústily štoly jednotlivých pater, najížděly na dřevěnou plošinu upevněnou na lanech. Plošina pak byla vytahována na povrch po důmyslně sestrojené dřevěné konstrukci. Odtud se ručně tlačené vozíky po kolejích rozvážely na jednotlivá pracoviště, kde byla vytěžená břidlice dále zpracovávána. Tak tomu bylo i ve zdejším dole.