NS Dědictví břidlice - Dědictví břidlice - Halda šachty Anna

Dědictví břidlice - Halda šachty Anna

Těžbu po něm převzal syn Josef. Původní důl u potoka prodal Josef majiteli velkostatku Melč, hraběti Arz von Wasseg, a po roce 1840 otevřel pod nedalekým kopcem Morabergem novou šachtu. Tady začala vyrůstat velká břidlicová halda. Na ní stály vedle těžní věže také provozní budovy. Nittmann zde s úspěchem těžil až do 50. let 19. století.

ŠACHTA CARL

Nittmann později prodal i tento důl majiteli statku Melč. Ten pro zdejší doly založil akciovou společnost. Těžba pak pokračovala bez přerušení i poté, co důl spolu s velmi zanedbanými Janskými Koupelemi koupil v roce 1884 od Felixe hraběte Arz von Wasseg za 50 000 zlatých opavský velkopodnikatel a stavitel Carl Weisshuhn. V té době břidlicový důl vynášel 6 000 zlatých ročního zisku. Kolem roku 1890 byl důl, který Weisshuhn pojmenoval „Šachta Carl“, rozšířen a v podzemí propojen s další nově otevřenou šachtou, pojmenovanou nejprve po Weisshuhnově manželce „Šachta Friderike“. Těžní věž nové šachty stála vlevo, v místě dnes ohrazeném plotem. Nová šachta, jejíž haldy se zvedají nad rozcestím v Mokřinkách, ve spojení s původním dolem přinášela již v roce 1892 větší zisk, než se původně předpokládalo. 

ŠACHTA ANNA

Roku 1908, kdy již bylo ložisko v Dole Carl vytěženo, prodal Weisshuhn doly hraběti Razumovskému. Ten v těžbě v dole Friderike, který přejmenoval na Šachtu Anna – „Anna Schacht,“ pokračoval až do své smrti v roce 1917. Poté zde těžili jeho dědicové. V dobách první Československé republiky jim byla za pozemkové reformy část majetku včetně dolu zabrána.

DŮL ZA JANA ŘIHÁKA

Posledním úspěšným podnikatelem na Dole Anna se stal Jan Řihák z Olomouce, majitel břidlicových dolů ve Velké Střelné a Hrubé Vodě. Řihákův život je úzce spjat s činností v břidlicovém průmyslu po všechna období jeho růstu i úpadku. Ve 20. letech 20. století břidlicový průmysl stagnoval v hluboké krizi způsobené první světovou válkou, jejímž projevem byla ztráta odbytišť a nedostatek uhlí pro parní stroje. Na počátku 30. let se navíc na trhu objevila nová konkurenční krytina na bázi osinkocementu. V r. 1922 vstoupil Jan Řihák do firmy svého tchána „Josef Prucek – pokrývačství v Olomouci“. Na základě trhové smlouvy zakoupil 8. července a 14. srpna 1930 lesní pozemky, břidlicový lom (parifikát) a kancelářskou budovu na katastrálním území obce Melč. Chtěl obsadit těžebně výhodné a historicky prozkoumané oblasti a také využít břidlicový odpad, nacházející se v těchto lokalitách, jako strategickou surovinu pro nově vznikající gramofonový průmysl a gumárenství.

Podle průzkumů vypracovaných Janem Řihákem ložiskový komplex na levém břehu Moravice sestává z šesti ložiskových pásem o mocnosti 6 až 10 m, ve směru zapadání 15 až 20° severovýchodním a úklonu vrstev 70 až 80° k jihovýchodu. V této lokalitě se nacházelo mimořádně kvalitní ložisko. Mokřinská břidlice tvrdosti 2,5 až 3,5 stupně podle Mohsovy stupnice se vyznačovala dobrou jakostí, ocelově modrou a tmavomodrou barvou a převážně hladkým povrchem na štěpných plochách.

V roce 1931 zahájil Jan Řihák přípravné práce k obnově těžby. Za správce dolu si vybral zkušeného Johanna Wiederholta. Byla opravena budova štípárny břidlice a provedena kompletní rekonstrukce dřevěné těžní věže. V následujícím roce Řihák úspěšně zahájil těžbu. V roce 1932 otevřel také vlastní důl ve Velké Střelné a ve velmi krátké době i tyto doly začaly opět prosperovat. Novou vlnu úpadku přinesla druhá světová válka. Čeští podnikatelé museli oblast Sudet opustit a doly ve Velké Střelné a Hrubé Vodě zabrala německá firma
„Freihernmsdorfer Dachsschierewerke – Werke Tatzel et Comp.“. 

Po 2. světové válce postupně doly přešly do majetku státu, avšak těžbu ve zdejší lokalitě se již nepodařilo obnovit.