NS Dědictví břidlice - Dědictví břidlice - Gebauerův a Marův důl

Dědictví břidlice - Gebauerův a Marův důl

Rok 1885, mimochodem rok stého výročí existence osady Zálužné, byl pro zdejší břidlicové doly rokem osudným a tragickým. Tehdy se do všech dolů v kopci Morabergu provalila spodní voda. Nejkatastrofálnější následky měla tato událost právě v nově budovaném Gebauerově a Marově dole. K náhlému zaplavení dolu došlo v době, kdy tam byli spolu s horníky přítomni i oba majitelé. Franz Gebauer byl tehdy zraněn, ale neštěstí s trvalými následky přežil. Od pokusů o další těžbu upustil. 

Mlynář Mar však později takové štěstí neměl. O práci v dole se sám i nadále s přestávkami snažil. Pokoušel se důlní vody odčerpávat a znovu se do dolu vracel. Poté, co v roce 1891 voda opět zalila spodní část šachty, se snažil zjistit výšku její hladiny. O půl jedenácté v noci dne 3. března 1891 se zřítil do vodou zaplavené šachty, zranil se a zůstal v dole uvězněn. 

Po marném volání a pokusech dostat se ven zde ve věku 75 let utonul. Stal se tak jedinou známou přímou obětí důlního neštěstí způsobeného průvalem spodních vod.

Gebauerův syn Julius s manželkou Annou se po otcově smrti rozhodli uctít památku této události založením kaple. Dne 6. srpna roku 1897 poblíž šachty, které se již několik let říkalo „Wasserloch“ (Vodní díra), nechali z původního pozemku dolu vyčlenit novou stavební parcelu č. 87 jako místo pro stavbu kaple. Brzy poté začali s její stavbou. Kaple měla navždy připomínat uvedenou tragickou událost a dodnes je také památníkem všech obětí zdejších břidlicových dolů.

POSLEDNÍ, KDO V ZÁLUŽNÉM TĚŽIL BŘIDLICI

Josef Štýbnar se narodil 19. 3. 1913 v Nákle, v roce 1933 se u firmy Šindler v Olomouci vyučil pokrývačem a asfaltérem. Zde pracoval až do roku 1937. Odtud jako pokrývač přešel k firmě Prucek a Řihák, u níž byl zaměstnán až do konce války. Tady se seznámil nejen s Janem Řihákem, ale jeho prostřednictvím také s využitím a zejména dobýváním břidlice. Jejich spolupráce se postupně velmi plodně rozvíjela.

V létě 1945 přešel Štýbnar do Řihákova břidlicového dolu v Hrubé Vodě. Zde pracoval jako důlní dozorce a po složení střelmistrovských zkoušek také jako střelmistr.

Když Jan Řihák převzal národní správu bývalého Pollakova dolu v Zálužném, pověřil od 1. října 1947 Štýbnara vedením a řízením tohoto dolu. Dlouholetou vzájemnou spoluprací získal Štýbnar neocenitelné odborné znalosti o břidlici, které později předával svým nástupcům. Mezi oběma vzniklo pevné přátelství.

Jan Řihák, kterému byl po roce 1948 znárodněn veškerý majetek a všechny firmy i břidlicové doly, pracoval nadále v břidlicovém průmyslu jako pouhý zaměstnanec. Do roku 1956, kdy dostal výpověď, pracoval jako vedoucí mlýnice v Hrubé Vodě. Po propuštění mu nebylo umožněno dále zastávat vedoucí funkce z důvodu podnikatelské minulosti. Našel si proto práci jako důlní technik ve zdejším dole pod vedením Josefa Štýbnara. U Štýbnarů, v domě Zálužné č. 32, také bydlel.

V dole, který Štýbnar vedl až do doby svého odchodu do důchodu v roce 1969, pracovalo na počátku 50. let 23 zaměstnanců. Vedle místních obyvatel to byli také příslušníci dvou německých rodin, Steckerů a Kuttlerů z Velké Střelné. Jako odborníci na těžbu a zpracování břidlice nebyli zařazeni do vysidlovacích transportů, ale zůstali, aby novým pracovníkům svou  odbornost předali. Josef Štýbnar, který svou odbornost získal dlouhodobou prací v Řihákových dolech, byl i pro ně významnou autoritou. Brzy po Štýbnarově odchodu byl důl uzavřen. Těžba v ložisku pokračovala v roce 1971 nově otevřenou jámou Lhotka.

DŮLNÍ VODY

Řešení důlních vod bývá zpravidla nákladnou záležitostí. Důlní vody dělíme podle původu do tří základních skupin:

• vody vadosní – podzemní vody,

• vody atmosférické,

• vody povrchové – tekoucí.

Vadosní vody mají svůj původ převážně z vod atmosférických, které již dříve vnikly trhlinami, vrstevními spárami a vlivem propustnosti některých hornin do zemské kůry. Průměrná hladina těchto vod je stabilní, neboť přibližně stabilní zůstávají i jejich přítoky.

Atmosférické vody vnikají do dolů především v období dešťů a tání sněhu. Jejich množství je proměnné. Největší množství těchto vod vzniká v dolech především na jaře.

Vody povrchové – tekoucí, jsou vody potoční a říční. Tyto vody mohou do dolu vniknout v případech, kdy se jejich hladina nachází nad úrovní těžby.

Pokud je důlní dílo bezodtokové, musí se důlní vody řešit vybudováním odtokové štoly – vodní štoly, nebo čerpáním vod na povrch, případně do odtokové štoly.

PŘÍKLADY Z OKOLÍ:

Pollakova štola je samoodtokový důl budovaný s mírným stoupáním od vstupu do otvírkového překopu. Podobně byly budovány i Raabovy štoly. 

Důl Carl v Mokřinkách je původně bezodtokový důl, kde se vody nejprve přečerpávaly na povrch, později byla vybudována 400 m dlouhá vodní štola a důl se tím stal samoodtokovým. Podobně fungoval i Nittmannův důl.

Břidlicový důl Lhotka – nejmodernější břidlicový důl v ČR, byl budován v sedmdesátých letech minulého století. Samoodtokový důl byl řešen pomocí stařin bývalého důlního díla Lhotka. Nová těžní jáma byla propojena v hloubce 41 m na stařiny samoodtokového dolu Lhotka překopovou štolou. Důlní vody tak na novém díle byly odváděny v mírném spádu až k ústí starého dolu Lhotka položeného cca 10 m pod úrovní počvy nového dolu.

Tam, kde nebylo možné vybudovat vodní štolu, byla zpravidla budována vodní jáma zakončená vodní jímkou, do které byly spádovány všechny překopové a sledné štoly. Vodní jámou se z vodní jímky odčerpávaly důlní vody. Takové doly se nacházely především ve Velké Střelné, kde jejich hloubka dosahovala hluboko pod úroveň všech okolních vodních toků. Zajímavostí je, že tyto doly byly v době své existence i několikrát zcela zatopeny, především v dobách krizí, kdy došly zásoby uhlí a zastavily se parní stroje, kterými se původní čerpadla poháněla.